O Ludvíku Daňkovi

Když v předválečném sedmatřicátém roce v Olešné u Blanska přichází paní Daňkové na svět malý Ludva, jeho táta je už tak nemocný, že po šestnácti dnech umírá. O co těžší má Ludvík dětství, o to více miluje pohyb v přírodě. Na stráních kolem Blanska běhá, skáče, ale také hází. A to vším, co mu přijde pod ruku. Dokonce se o štěstí pokouší na lyžích, konkrétně v závodě sdruženém. Ale pak se jako začínající soustružník chápe disku, toho lehkoatletického. Věřte nevěřte, je mu už osmnáct…
diskař Ludvík Daněk
Třebaže má podprůměrné podmínky a vojnu si odbývá jako psovod na rakouských hranicích, brzy na sebe začíná upozorňovat. Když se ale 27. dubna 1957 vrací z úspěšných závodů v Brně, motorka, kterou řídí jeho kamarád, se nekontrolované vznáší přes příkop a naráží na obrovský strom. Daněk má ošklivě zraněnou páteř, ale co je ještě horší, roztrženou ledvinu! Po pěti měsících ho doktoři pouštějí z nemocnice jako neschopného další vojenské služby a zdůrazňují: „Chlapče, na sport zapomeň. Buď rád, že můžeš chodit!“

Silné bolesti zad Ludvíka skutečně provázejí celý život, zvláště za špatného počasí. Přesto zase skáče přes kaluže. Promiňte, vlastně hází diskem a pod vedením trenérů Čiháka a Vrabela stále lépe a lépe. To už se ale píše rok 1964. Ve Vyškově 10. května dosahuje evropského rekordu 62,45 m a v Turnově 2. srpna i světového rekordu, když jeho náčiní dopadá na značku 64,55 m. V říjnu probíhají v Tokiu olympijské hry, Daněk je v čele finálového závodu od první série a ve čtvrté se ještě zlepšuje. V té poslední si však na staré časy vzpomíná už dvojnásobný vítěz z předchozích olympiád v Melbourne i v Římě Američan Oerter a znovu získává zlato. Na Daňka zbývá „pouze“ stříbro…

O čtyři roky později na další olympiádě v México City Oerter svým čtvrtým triumfem za sebou dovršuje dodnes neuvěřitelnou olympijskou sérii a Daněk v soutěži, kterou provázejí krajně nepříznivé povětrnostní podmínky, končí na vynikajícím třetím stupínku. Je už uznávanou diskařskou legendou, ovšem na evropských šampionátech (připomeňme, že za Daňkovy éry se atletická mistrovství světa ještě nekonala) se mu nedaří. Při své premiéře na mistrovství Evropy 1962 v Bělehradě je devátý, v Budapešti 1966 za vytrvalého deště pátý a v Aténách 1969 čtvrtý. Všechno se ale v dobré obrací v Helsinkách 1971, kde se konečně stává mistrem Evropy.diskař Ludvík Daněk

Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 prožívá svůj životní závod a získává olympijské zlato. Svou aktivní kariéru Ludvík Daněk uzavírá devátým místem na olympijských hrách 1976 v Montrealu a stává se trenérem

Bohužel, velmi brzy mu na zákeřnou chorobu umírá jeho milovaná manželka Jarka a on svým blízkým přátelům říká, že se podruhé neožení. Už kvůli synovi, jehož výchova není snadná. V devadesátých letech se pohybuje jako významný a velmi oblíbený sportovní funkcionář. Je místopředsedou Českého atletického svazu i předsedou Českého klubu olympioniků. Až do pondělí 16. listopadu 1998, kdy ho sousedé na jeho chalupě u Horní Bečvy, tedy na Valašsku, jehož kopce a lesy tolik miloval, nacházejí náhle a nečekaně zesnulého…

Úspěchy Ludvíka Daňka

1964 OH, Tokio (Japonsko), disk 2. místo
1965 Nejlepší sportovec ČSSR 1. místo
1968 OH, Mexiko City (Mexiko), disk 3. místo
1971 ME, Helsinky (Finsko), disk 1. místo
1972 OH, Mnichov (Německo), disk 1. místo
1972 Nejlepší sportovec ČSSR 1. místo
1976 OH, Montreal (Kanada), disk 9. místo
několikanásobný světový rekordman

 

Moje vzpomínka na světový rekord Ludvíka Daňka ze srpna 1964

V létě r. 1964 mi bylo 10,5 roku, vzpomínka na jeho světový rekord je však stále živá. Jako mladí chlapci jsme nabírali rozum,  zajímalo nás vše nové, sport byl samozřejmě koníčkem snad největším, veškeré sportovní události jsme velmi prožívali, úspěšní sportovci byli našimi hrdiny, mnohem většími, než jsou pro nás dnes. Asi bych z té doby i vyjmenoval mnohem více našich reprezentantů v hokeji nebo fotbalu, než bych jich dal dohromady z těch dnešních. A tato nadšená léta byla pravděpodobně i důvodem, proč si Daňkův rekordní hod tak pamatuji. Později jsem byl svědkem i u několika dalších atletických světových rekordů, dospělácké nadšení však už zdaleka nebylo takové, jako to dětské, oni atleti také nebyli Češi, tak si sice vzpomenu, o jaké discipliny se jednalo, jména ale na mě nechtějte, určitě si na ně nevzpomenuJ

Jak jsem se na onen historický závod dostal – ne s rodiči, jak asi mnozí předjímají. V té době jsem vyrůstal v úžasné partě stejně starých kluků v činžáku na dolním konci Jeronýmovy ulice, ze všech okolních klukovských  part jsme to měli na atletický stadion nejblíže, byl tak naším výsostným teritoriem. Stadion v té době nebyl nijak oplocen, měli jsme tak na něho kdykoliv přístup. Oplocení se dočkal až později, přelézat plot ale bylo v té době základní dovedností každého klukaJ.  Jeho samotná plocha je i dnes prakticky stejná, černý škvárový povrch závodních drah a rozběžišť ale nahradil červený tartan či jak se dnes umělý povrch nazývá. Jen některá doskočiště jsou dnes jinde, skok vysoký byl vlevo před sokolovnou, skok daleký a skok o tyči přímo před tribunou. Zato bezprostřední okolí stadionu bylo hodně jiné, při pohledu z tribuny zůstala vlastně jen stará sokolovna, v té době nebyla  vlevo za sokolovnou ani technická přístavba s malou tribunkou, ale jen dřevěná kůlna pro uskladnění traktůrku, překážek atd., nebyla tam ani krytá hala „chlapajdy“, pod srázem v tom směru byly jen zánovní volejbalové kurty, kde hráli volejbal další naše tehdejší vzory, vzpomínám na pana Hrazdíru, Vondřicha, Kunetku, rozhodčího dr. Kučeru a starého pana Bajera a jeho červenooranžovou plechovou pokladničku, do které vybíral symbolické dobrovolné vstupné od těch několika diváků, kteří se na zápasy turnovského týmu chodili dívat.  Vpravo nebylo žádné panelové sídliště, ale autopark kasáren s dlouhými garážemi a nekonečnými řadami vyrovnaných vojenských vétřiesek a tater. Krásná vila, kde sídlí dnešní BB, byla skryta v husté zeleni stromů na její zahradě, budova policejní stanice ještě neexistovala, v tom místě byla louka s mladými stromky. Jen vila Šárka (dnes nádherně zrestaurovaná do původní podoby) skýtala stejný pohled jako dnes. Nebyla samozřejmě ani dnešní tribuna a sportovní hala za ní, tribunu představoval hliněný násep s asi třemi řadami pro stání v jeho spodní části, zpevněnými betonovými  prvky. Za tribunou byl volný prostor zarostlý nádherně vzrostlými kaštany.

Turnovská atletika v té době byla záležitostí turnovských nadšenců, divácky příliš zajímavá nebyla, na občasné nedělní závody přicházelo jen pár náhodných diváků. A my kluci z nedaleké Jeronýmovky. Hlášení rozhlasu, výstřely ze startérovy pistole nebo typický dvoutónový zvuk jeho píšťalky, svolávající závodníky ke startu, doléhaly až k nám a byly pro nás důvodem k rychlému přemístění se na stadion.

O závodech s účastí našeho tehdejšího atletického hrdiny a vzoru, evropského rekordmana Ludvíka Daňka, jsme samozřejmě věděli dopředu a závod jsme nemohli vynechat. Tehdejší režim každý národní úspěch velmi propagoval, úspěšných vzorů zase tolik nebylo a tak vidět na vlastní oči evropského rekordmana – reprezentanta ČSSR – byl pro nás zcela výjimečný a mnohoslibující  zážitek.

Připomínám, že události je nutné vidět očima roku 1964 – televizi v té době měla jistě menšina obyvatel, i kdyby ji měli všichni, úroveň televizního zpravodajství zejména z atletiky byla prakticky nulová, žádné přímé přenosy z ní se určitě nekonaly, že by večer po závodech proběhla v televizních zprávách obrazová reportáž se také nedalo čekat. Noviny Československý sport vycházely jen jednou týdně – v pondělí, úroveň fotografií byla prachmizerná, zbýval tak jen obrázkový měsíčník Stadion, ten ale četl jen omezený počet příznivců sportu. Důvod, proč toto vše uvádím, je jednoduchý a pro dnešní podmínky trochu nepředstavitelný. Všichni jsme věděli, že máme evropského rekordmana Ludvíka Daňka, (téměř)nikdo jsme  však nevěděl,  jako vlastně Ludvík Daněk vypadá. Pamatuji si to i díky rozhovoru, ke kterému tehdy v naší těsné blízkosti došlo mezi dvěma dospělými návštěvníky: z předchozích závodů jsme věděli, že výhodným místem, odkud jsme měli dobrý přehled po stadionu a současně věděli výsledky disciplin o něco dříve, než ostatní, bylo boční schodiště do sokolovny, na kterém měl nahoře své pravidelné stanoviště hlasatel závodů a kterému pořadatelé výsledky nahlašovali. Ve chvíli příjezdu Ludvíka Daňka jsme stáli někde uprostřed tohoto schodiště opřeni o zábradlí (v té době bylo tuším zděné, dnes jsou schody širší a zábradlí je kovové), auto s Ludvíkem Daňkem mělo to privilegium, že přijelo až do úzkého prostoru přímo k dráze přímo pod tyto schody (ostatní auta zůstala před sokolovnou nebo po její straně), na zadním sedadle Fordu Cortiny seděl kdosi, kdo měl levou ruku nataženou podél zadního skla za opěradlem a oni dva muži vedle nás se dohadovali, že to by mohl být Ludvík Daněk, neboť  „ten má nějakou dlouhou ruku“.

Samotný závod jsme sledovali z bližšího místa – asi tak z poloviny náspu – tribuny. Hned jsme zažili  dvě zklamání, za obě mohlo tehdejší sychravé, studené a velmi větrné počasí, ne srpnové, spíše listopadové. Prvním bylo to, že závodníci házeli disk z kruhu tak, že házeli přímo proti silnému větru, který foukal od volejbalových kurtů. Jako mladí kluci jsme samozřejmě nevěděli nic o mechanice letu disku a o tom, že protivítr je u disku velká výhoda. Pokud jsme my sami chtěli házet čímkoliv co nejdál, vždy jsme házeli po větru. Druhým zklamáním bylo to, že se kvůli příšerné zimě atleti, ani Ludvík Daněk, na své hody nesvlékli ze svých tepláků do trička a trenýrek, to bylo pro nás znamením, že jim to hrozné počasí ani nestojí za to se do sportovního oděvu vůbec svlékat. Takže žádný hezký hod nebo dokonce rekord se podle nás ten den neměl konat. To, jak hluboce jsme se mýlili, jsme poznali hned při jednom z tréninkových hodů Ludvíka Daňka. Pořadatelé na ploše stadionu vyznačili nejen výseč a délkové hranice po 5 m, ale i dvěma vlaječkami hranici československého/evropského rekordu Ludvíka Daňka a další vlaječkou hranici světového rekordu Američana Al Oertera. Daňkův tréninkový hod totiž přesně trefil a „zrušil“ právě vlaječku s hodnotou jeho stávajícího rekordu. Matematici mohou spočítat pravděpodobnost, jakou takový přesný hod představuje. Pro nás ale bylo důležité, že jsme na vlastní oči viděli hod odpovídající  evropskému rekordu a mohli  se těšit na soutěžní hody. Daněk se s tím nijak nemazlil, svůj nový světový rekord hodil hned prvním soutěžním hodem. Stadion vykřikl nadšením, které slyšela snad půlka Turnova. Pozdější známý turnovský atlet p. Karel Štrincl tento moment  zažil na návštěvě u své sestry na Zelené cestě, až tam  výkřik tribun jasně slyšel, bylo mu hned jasné, že se něco hodně dobrého na závodech přihodilo. Hodnotu rekordu 64,55 m vzápětí nadšeně potvrdil i hlasatel závodů.  Nadšení tribun veliké, já sám jsem vystřelil k domovu, zazvonil na otce a krátkou větou „Daněk hodil svěťák!“ i jemu zvěstoval tuto důležitou novinu a hned jsem mazal zpět na stadion, abych nepřišel o další Daňkův hod. Žádný jeho další hod už ale tak úspěšný nebyl, zůstalo oněch 64,55, které také pořadatelé uvedli na výsledkovou tabuli té doby – obyčejnou černou desku s nápisem bílou křídou “SR 64,55 m“, tuším ona tabule ještě dlouhý čas zůstala v kanceláři v sokolovně i se zachovalým historickým nápisem.

Po závodě pořadatelé museli převážit disk na certifikovaných vahách, autem s diskem odjížděl i otec našeho spolužáka – oblíbený  vedoucí drogerie na náměstí pan Neubauer, domnívali jsme se proto, že disk vezou k převážení právě k němu do drogerie, která zřejmě byla vybavena certifikovanými váhami. Z loňského filmového dokumentu jsem se teprve dozvěděl, že se disk k převážení odvezl jinam. Na stadion jsme se vrátili i odpoledne po závodě, stadion již byl prázdný, ale na ploše byli vojáci s pro nás neznámými optickými přístroji, domnívali jsme se, že i oni hodnotu rekordu přeměřují, to je už ale jen naše domněnka.

V té době jsme ještě neměli televizi, večerní zprávy jsme tak poslouchali u rozhlasového přijímače („Kupředu levá, kupředu levá…..“ vzpomínáte na znělku?). A tam hned v úvodním přehledu zpráv hlasatelé přečetli, že Ludvík Daněk hodil na závodech v Turnově nový světový rekord. To, že hlasatelé hned uvedli i místo hodu – Turnov, nás lokální patrioty velmi potěšilo, jméno našeho rodného města zase tak často v rozhlase nebo televizi nezaznělo.

Jak jsem uvedl výše, taková zkušenost pro malé kluky měla samozřejmě velký dopad, Ludvík Daněk byl dlouhou dobu naším vzorem, na jedné z našich dobrodružných výprav k jezu v Dolánkách jsme nalezli krásně vyhlazený placatý kámen, v průměru nějakých 15 cm, hned se pro nás stal diskem, který dlouhou dobu sloužil na našem malém hřišti u činžáku jako soutěžní náčiní. Soutěžení skončilo jednoho dne, kdy mi hod mimořádně sedl a „disk“ místo na pískovišti skončil s hlasitým bouchnutím až na střeše malé králíkárny za plotem  sousedního farářství. Ten úlek bych králíkům nepřál, určitě si ten den už nezadupaliJ. Samozřejmě jsem se nejdříve lekl i já, nikdo tam naštěstí nebyl a nikomu se tak nic nestalo a v Turnově hozený Daňkův rekord neměl žádné negativní důsledky…..

Turnov květen 2015

Zdeněk Romany

Komentáře (0)

Zatím nikdo neokomentoval.

Přidat komentář

Komentáře k tomuto obsahu jsou uzavřeny.

<< Čvc 2020 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2